Droga.Jen tak se dá pojmenovat vášeň jménem Afrika a my brzy dostaneme další dávku. Podvozek Airbusu A-330 se hlučně vysunuje a za dalších několik minut již do letadla proniká známá vůně .Po 12 hodinách a 10.000 kilometrech jsme v Kapském Městě. Tablety Mefloqun proti malárii tentokrát nepotřebujeme a tak si vyzvedáváme nás Hundai Athos a na letišti se více nezdržujeme.

Potřebujeme urazit 900 km do rezervace Addo elephant national park a počasí není zrovna africké. Celé auto navíc při rychlosti nad 110 km v hodině vibruje. Prašné a hrbolaté  cesty přírodních rezervací testují podvozky vypůjčených aut lépe než polygony a zanechávají citelnou známku opotřebení…

Začíná pršet. Je listopad, začátek léta a předpověď hlásí, že špatné počasí nějaký den vydrží. No, to nám ještě scházelo, po delším dešti bývá spousta cest v parku nesjízdná a uzavřena. Cesta ale ubíhá a večer zastavujeme v hlavním kempu parku u stejnojmenné obce Addo.

Na recepci kempu je vše v pořádku. Oddechujeme si, částka za ubytování sice zatěžkala naši platební kartu, zároveň ale pojistila i náš pobyt na několik příštích dnů  ve srubu  přímo v rezervaci.

 Addo dnes představuje přibližně 145.000  hektarů se stovkami kilometrů ponejvíce prašných cest. Vzhledem k optimálnímu zastoupení fauny a flory však právě pro slony toto území představuje ráj na zemi. Parkem Addo bylo údolí mezi řekou Sundays River  a pohořím Zuurberg vyhlášeno v roce 1931, tehdy s 11 slony. Dnes se počet slonů udržuje na přijatelných 420 kusech, uvažuje se ale s rozšířením parku na 360000 ha.

Ráno vstáváme do zataženého, naštěstí ale ne deštivého dne. Brána parku se otevírá v 6 hodin ráno a my nedočkavě projíždíme dvojitým elektrickým ohradníkem.. Téměř ihned po vstupu do parku nám pod kola vbíhají surikaty. Že v parku žijí víme, dnes je však vidíme poprvé. Jedeme pomalu, rychlost je omezena předpisem na 40 km v hodině ale i to je však  mnoho a tak vzhledem k naší želví rychlosti zvířatům nic nehrozí.

V rychlém sledu pak následují další zvířata parku jako pštros, antilopa kudu nebo želva leopardí. Prasata bradavičnaté raději ani nepočítáme.

Projíždíme dlouhé kaluže s hloubkou 20 centimetrů plné červeno-rezavé vody a definitivně proměňujeme  naše bílé auto v nerozpoznatelný dopravní prostředek. Tak to vidět v půjčovně…

Pomalu se autem šplháme na nejvyšší bod parku. Z hory Zurkop můžeme přehlédnout velkou část parku a v dálce u napajedla v dálce vidíme velkou skupinu slonů. Nejsou však v našem směru jízdy, cesta k nim nevede přímo a tak pokračujeme naplánovaným směrem. Koutkem oka registruji pohyb v buši po mé pravé straně a zastavuji v očekávání nějaké antilopy kudu. Nestačíme se ale divit když se z křovin  dere ven přes cestu skupina buvolů. Vypínám motor, začínám fotit a manželka Daniela filmovat. Buvol se nebezpečně přibližuje a když  odfrkne  2 metry od okénka,na našich záběrech se začíná projevovat značné roztřesení obrazu…. Statný samec však projevuje naštěstí pro nás nezájem a my po chvilce pokračujeme v cestě.

V průběhu dne nacházíme většinu druhů zvířat parku a konečně i vytoužené slony. Kde jsou ale  obrovské skupiny až 40ti kusů, které jsme pozorovali v loňském roce  nám první den zůstává utajeno.Večer odjíždíme na noční safari. Není vůbec jednoduché slona v buši odhalit s pomocí byť velmi dobré svítilny. Vzhledem k jeho barvě a hlavně velikosti člověk na slona svítí, ale nerozpozná jeho obrys a tvar. My máme štěstí a slonů vidíme nespočet.  Sloni se musí krmit až 18 hodin denně a tak ani noc pro ně není čas k odpočinku. Je  jedenáct hodin v noci a už jsme docela unaveni.

Ráno vstáváme opět brzy. Pět randů pro vrátného u vjezdu do rezervace nám pomůže dozvědět se aktuální pohyby a lokality vyhledávaných zvířat.. Nedělá nám tedy příliš obtíž dosáhnout odlehlou část parku v blízkosti napajedla  Marion Baree, kde nacházíme co jsme hledali. Stráně plné buvolů, zeber i antilop kudu. Sloni se ani nedají spočítat a někteří mají velikosti, kterou si ani netroufám popsat.

A brzo přichází zlatý hřeb návštěvy parku. Dvě lvice právě dokončily úspěšný lov a třem lvíčatům se připravuje hostina. Nacházíme si dostupný průhled a začínáme s pozorováním. Podmínky pro fotografování nejsou ideální,  Nikon D-90 však snese i vyšší citlivost a tak se na ohnisku 600 mm daří udělat prezentovatelné snímky. Netrvá dvě hodiny a lvíčata jsou s prací hotova… Tak tady se ještě zítra zastavíme!

Pomalu se vracíme domů a bavíme se pozorováním šakala, který nás s předstíraným nezájmem dlouho doprovází.

 Další ráno si opět přivstaneme. V plánu je projet parkem až do obce Colchester, kde začíná oceánská část parku. Už dlouho máme dojednáno pozorování keporkaků a pravých jižních velryb. V tomto období jsou těsně před vyplutím k jižnímu pólu a tak jsme nedočkaví. A navíc, cestou chceme ještě  nahlédnou za lvíčaty. Lvíčata od včerejška téměř nezměnila polohu a nám po hodině dochází, že dnes to asi nebude jinak. No nakonec, já mít v břichu třetinu antilopy, tak asi taky ležím.

Přesto se na  lepší časy blýskne  v okamžiku, kdy se ležením lvů rozhodne projít skupina asi 30 slonů. A tak máme možnost pozorovat asi nejmenší slůně, jaké jsme kdy viděli. Stáří odhadujeme na 4 týdny. Nemůžeme se nasytit jak mazaně si slonice ukrývají slůně mezi svými těly.

Čas ale kvapí a naše loď ani velryby nepočkají. O tom ale zase někdy příště.

Karel Gallas